Ochutnávka z Tajemství zahrádky :-)
- O zahrádce
V jedné docela malinké vesničce schované mezi stromy, kam vede jen jedna cesta běžící mezi poli, která se za stoletým bukem mírně točí do kopce, sedí malá zahrádka jako dlaň. Krásná paní bříza se nad ní sklání, jako by ji chtěla chránit, a dozrávající jeřabiny krášlí její břeh. Mechový palouček v rohu zahrádky vábí k posezení. Stará paní studna plná zrezivělých vzpomínek s břečťanovými vlasy po večerech vypráví o svém mládí. Víly rozsévají každé ráno korálky sedmikrásek po celé zahrádce jako perličky rosy ve vlasech. Pan šťovík zpoza plotu do zahrádky zvědavě nakukuje a vše pozoruje. V zahrádce je živo. Žížaly si pod ní povídají, pracovití mravenci spěchají sem a tam. Kosáci se sem slétají na snídani, vrabci štěbetají v planém lískovém keři a kočička Mazlinka si sem chodí odpočinout.
Starý ježek zafuněl pod jabloní. „Jablůňko, shoď mi jedno jablíčko,“ zaprosil.
„Shodím ti ráda jablíčko a třeba i víc, budeš-li chtít. Až mi ale opadá všechno listí, prosím, pomoz mi zase ty, a listí mi nahrabej ke kmeni,“ odpověděla mu jemně jablůňka, jejíž jablíčka měla kabátek jako z červeného brokátu.
Ježek slíbil, že rád pomůže a naježil své bodlinky, aby do nich vklouzlo sladké jablíčko. Na zahrádce si všichni pomáhali.
Zahrádkou se ovšem čas od času neslo jedno tajemné, hluboké, smutné: „Ach! Achich ach!“ Někoho tu něco velmi trápilo. Sedělo to na malebné zahrádce jako tajemný stín. Byl to povzdech tak těžký, že by ho neunesly ani tři duby. Na každého obyvatele šla tíseň. I já, šneček Jeřabinka, jsem z toho měl tenkrát ulitu těžkou jako pytel kamení a hlavu zkroušenou jako uschlou švestku.
knížku nádherně ilustruje Sofie Helfertová :-D